Bitva o Habartov 1938 - německá zvěrstva v pohraničí byla skutečným začátkem druhé světové války

Rozhlasový projev Adolfa Hitlera na norimberském sjezdu nacistické strany 12. září 1938 byl domluveným signálem pro sudetské Němce k zahájení povstání. Hned druhý den ráno začaly běsnící davy útočit na vše české. Habartov byl prvním místem, kde zfanatizovaní Němci vraždili, mučili a lynčovali občany české národnosti. Bitva o místní četnickou stanici je někdy označována za první bitvu druhé světové války.

Habartovská tragédie se udála 13. září 1938 a bez nadsázky lze říct, že zde byla spáchána jedna z největších zvěrstev, která se osudného září 1938 v pohraničních oblastech Československa udála.

Habartov – německy Habesbirk nebyl v roce 1938 nijak strategicky významným místem ani z průmyslového, ani z vojenského hlediska. Žilo zde celkem 3135 obyvatel, z toho 207 Čechů. Byla zde pošta s telegrafním a telefonním úřadem, obecní škola, farní úřad a četnická stanice. Služba na zdejší četnické stanici byla náročná, soudě podle terénu, národnostního složení a zejména podle nálad, které v září 1938 převládaly. Nicméně zde byl pořádek a relativní klid. A přece se tato obec stala svědkem nevídaných událostí. Ve večerních hodinách 12. září 1938 se Habartov stejně jako stovky dalších obcí a měst v pohraničí doslova vylidnily. Důvodem byl přímý přenos rozhlasového projevu Adolfa Hitlera ze sjezdu NSDAP v Norimberku. Habartovští příznivci Adolfa Hitlera se sešli v Albertově hostinci, vyzdobeni páskami s hákovými kříži, vlaječkami a říšskými prapory, aby vyslechli vůdcův projev:

"... děj se co děj, nebudu již věčně jen klidně snášet další útisk německých soukmenovců v Československu. Takhle to již dál nepůjde. Němci žádají jen práva sebeurčení, jaké má každý národ. Jsou-li však demokracie přesto přesvědčeny, že musí všemožně ochraňovat v tomto případě utiskovatele Němců, pak to bude mít vážné následky. Jsem přesvědčen, že tím sloužím více míru, čím méně ponechám o tom pochybnosti. Nejsem nikterak ochoten strpět, aby v srdci Německa povstala akcemi cizích státníků druhá Palestina. Nebozí Arabové jsou bezbranní a snad i opuštění. Němci v Československu nejsou však ani bezbranní, ani opuštění ..."

Slova největšího zločince a fanatika 20. století zanikla ve frenetickém řevu – Heil Hitler! Lesy zdvižených pravic podtrhovala hrůznost slov a okamžiku. Habartov opět nezůstával pozadu. Bezprostředně po projevu došlo k oslavám. Němci začali zpívat zakázané písně a provolávat protistátní hesla. Nocí znělo: “Milý vůdče, osvoboď nás od Československa! Děkujeme, vůdče! Sieg Heil! Ein Volk, ein Reich, ein Führer!” (Jeden lid, jedna říše, jeden vůdce!)

Útok na radnici

Následujícího rána 13. září se situace v obci postupně přiostřila, Němci obsadili obecní úřad a na věži kostela vyvěsili říšský prapor s hákovým křížem. Praporčík Koukol se strážmistrem Pardusem vyrazili na úřad pokusit se zajistit klid a pořádek. Po cestě se setkávali s fanaticky rozlíceným davem. Nikdo z lidí si zatím netroufl na ně zaútočit.

Na úřadě čeští četníci vyzvali mluvčího Němců Schuga, aby zklidnil rozvášněné davy. Situace však byla natolik vážná, že strážmistr Pardus musel strhnout výhružně z ramene karabinu. Dav již hrozil motykami, krumpáči a obušky. Na výzvu Schuga se však henleinovci přece jen zklidnili a začali se pomalu přesouvat do Albertova hostince, který se posléze stal vzbouřeneckou základnou. Část demonstrantů však četníky provázela až před stanici.

Obsazení poštovního úřadu

Mezitím vzbouřenci vedení Otto Plassem vnikli na poštovní úřad, kde se nechaly spojit do Falknova na ústředí sudetoněmecké strany a vyžádali si posilu dalších 300 henleinovců. Růžena Pardusová, která hovor spojovala, jejich hovor vyslechla, ale manžela již varovat nestihla. Sudetští Němci ji násilím vyvlekli z budovy pošty a dohadovali se, zda ji na místě popraví. Nakonec ji však odvedli do jejího bytu, který se nacházel v budově četnické stanice a kde na ni čekala její tchýně Žofie Lovčíková s roční vnučkou Věrkou.

V budově tou dobou se zdržovali čtyři četníci a přesila vzbouřenců. Henleinovci požadovali jediné – aby četníci složili zbraně. Ti to ale odmítli. Předák vzbouřenců Plass se při odchodu vrhl k věšáku, ze kterého strhl četnickou karabinu. Padl první výstřel a k zemi klesl první mrtvý – praporčík Jan Koukol. Četníci střelbu opětují, dav se snaží dostat ze stanice a zanechává za sebou dalšího mrtvého – fanatika Plasse, který zůstal ležet v chodbě budovy. Strážmistru Příbkovi se podařilo zavřít vstupní dveře a začíná nerovný boj tří četníků s několika desítkami ozbrojených vzbouřenců.

Lynč četníkovy manželky

Po prvních výstřelech vystrašená Růžena Pardusová spolu s tchýní a s dcerkou Věrkou v náručí vyskakuje z okna a pokouší se utéci. Marně. Jsou zadrženy zdejším učitelem Röschenthalerem a dvěma výrostky a odvedeny do bytu učitelky Pflaumové. Netrvá dlouho a Růžena Pardusová je opět vyvlečena ven. Je svázána provazy a za vlasy odvlečena do Albertova hostince. Cestou je vedena mezi shromážděným davem, ve kterém stojí i nemálo habartovských žen, a je doslova lynčována. Proč? Je přeci českou sviní, jak na ni dav křičí, českým psem, navíc ženou českého četníka. To jsou dostatečné důvody pro lynč, který zanechává na nebohé ženě své následky. Krom poranění je Růženě Pardusové způsoben i těžký otřes mozku.

Vražedné ultimátum

Mezitím již dvě hodiny trvá přestřelka mezi třemi zbylými četníky a desítkami vzbouřenců, kteří obléhají stanici. Strážmistr Příbek je raněn na paži a nezbývá jim než doufat ve včasný příjezd posil z pohotovostního oddílu ve Falknově. Ale čas letí.

Z Albertova hostince vyráží průvod, ve kterém je na provaze vedena ztýraná a polonahá Růžena Pardusová. V davu jdou ženy i děti. Cíl je jasný – donutit posádku četnické stanice ke kapitulaci. Ultimatum zní jasně – vzdejte se a složte zbraně, jinak bude manželka strážmistra Parduse zastřelena.

Jako první vychází beze zbraně strážmistr Příbek, za ním pak strážmistr Křepela. Ten se náhle rozbíhá a běží směrem ke staré šachtě. Jako poslední vychází strážmistr Pardus a v mžiku klesá zasažen výstřelem. Na bezvládné tělo se vrhá dav.

Týrání četníka

Po chvíli Pardus přichází k vědomí a pokouší se plazit uličkou vzbouřenců, dav ho však kope, mlátí motykami a násadami od krumpáčů. O surovosti tohoto lynče, nebo přesněji pokusu o vraždu strážmistra Parduse svědčí jeho zranění. Prolomení lebeční kosti, zlomeniny prstů levé ruky, povrchní průstřel ramene, vyražení zubů a další zhmoždění, která mu byla později ošetřena ve Falknově. Mimo jiné měl v ušních boltcích procvakány hákové kříže. Před jistou smrtí ho zachránilo jen, že jej vzbouřenci považovali za mrtvého.

Četnická ofenzíva

Kolem 14. hodiny vjíždí do Habartova autokar s jedenácti příslušníky četnického pohotovostního oddílu z Falknova. Vyzbrojení Němci po nich okamžitě pálí, do hlavy je zasažen četník Stanislav Roubal, za několik minut poté umírá po zásahu do zad četník Vladimír Černý. Četníci palbu opětují ve snaze dobít zpět četnickou stanici. Henleinovci chvatně ustupují do předem připravených pozic, jak se později začalo říkat útěku z bojiště. Ty jsou jim ochotně poskytnuty za nedalekou hranicí na území hitlerovské Třetí říše.

Rekapitulace událostí byla tragická – na místě byl zavražděn praporčík Jan Koukol, z posily položili svůj život mladí četníci Stanislav Roubal a Vladimír Černý, tělo zavražděného strážmistra Křepely bylo nalezeno za vsí a neslo stopy střelných ran a brutálního umlácení…

Přišlo e-poštou